Příběh druhý - Pavučina

Byl jednou jeden pavouk,  jmenoval se Anelosimus a ten byl často smutný, protože ve své pavučině žil sám a s nikým si nemohl povídat. Třeba o tom, jak je dneska krásně, nebo si postěžovat, že mu napršelo do nové pavučiny. Jednoho krásného dne však dostal nápad. Pozval k sobě kamarádku, co bydlí kousek vedle. Pavoučnice Anélka měla taky občas ponurou náladu, ale když se s Anelem pustila do první společné pavučiny, hned bylo veseleji oběma. Tkali každý den kousek rozmanité pavučinky a když se jim pak narodil pavouček Anelík, pomáhal jim vytvářet pavučiny ještě zajímavější, a to tak poutavé, že se na ně chodili dívat všichni pavouci z okolí i zdaleka. A protože ani Anelosimus, ani Anélka už nebyli takovými mručouny jako dřív a na každodenní tkaní se teď těšili, začalo být pro ně lákavé zjistit, jak by vypadala pavučina, kdyby se k jejímu tkaní přidali i další kamarádi pavouci. A tak k sobě začali zvát další a další pavouky, kterým se společné stavění zalíbilo, a stalo se, že najednou byla louka plná pavoučků, pavoučnic a pavoučat, kteří spolu tkali unikátní ohromnou pavučinu, která pokryla celou obrovskou rozlehlou louku. A nemyslete si, že jim to hned šlo samo, občas se taky i pohádali, když se jim nedařilo spojit svá dílka tak, jak si to představovali, ale protože se jim to spojované tkaní líbilo, zase se dohodli, usmířili a tkali dál, jak kdo uměl.  A právě proto, že každý uměl svou pavučinku tkát jinak, byla každá sama o sobě zajímavá a zvláštní. Však se podívejte. Občas se totiž stane, že zafouká pořádný vítr a kousek pavučiny se jim utrhne. Tentokrát dolétl až sem a zachytil se u nás. Nebojte, pavoučci si ji dostavějí novou a my máme štěstí, že si její kousek můžeme taky prohlédnout.